Husopečka

Vždycky když babička nebo maminka pekly husu, nepřišlo jí to nijak zvláštní. Lidé jedli, co bylo. Víc si jídla vážili. Všechno dokázali beze zbytku zpracovat.

  

Až když poprvé oprášila rodinný recept, usnula, i když byla husa v troubě přes noc, odmastila celou kuchyň, rozdělila se a sklidila pochvaly, stala se teprve dospělou.

Předpověď hluku

Očekáváme ticho, místy velké ticho. Hladina zvukového smogu měst se pohybuje na historických minimech. Pozorujeme alarmující pokles stupně hučení restauračních digestoří. Naopak prudce vzrůstá úspěšnost rozeznávání klapání nově podražených bot chodců. Nad běžné limity významně zesiluje i cinkot psích známek. Úhrn dětského křiku z hřišť a z otevřených oken tříd je na netypicky nízké úrovni pro toto roční období. Koeficient průraznosti hlasů drben bude i v příštích dnech snižován rouškami, zatímco sanitky v protokolech o měření hlučnosti dopravy pravděpodobně ještě poskočí.

Tento trend přeje nejen studiu na dálku, ornitologům a dlouhým procházkám, ale i rozjímání ve prospěch autorství, poslechu tikotu hodin, kručení v břiše, nádechů a výdechů. I nadále tedy platí doporučení: zaposlouchejte se do sebe!

Ranní ká-va

I rozespalý, ale pevný a uvolněný zároveň předpažením najisto napoprvé zapnu hlavní vypínač a nechávám se komandovat. Celé tělo je zaměstnáno bezpočtem mnohokrát opakovaných, přesných koordinovaných pohybů v rychlém sledu vyžadujících střídavě přesnost, sílu, rozvahu.

Pak do úplného ticha, se soustředěným nádechem a pauzou, jen co by myška přeběhla lávku zahradního jezírka v japonském stylu a list stoleté bonsaje by dopadl na jeho vodní hladinu, zasadím poslední úder lehkým, ale téměř nepostřehnutelně rychlým dotykem mistra přímo na tlačítko mé oblíbené volby kávy, protože ve všem, co děláme, je kung-fu.

Svůj k svému

Psycholog Jan Svoboda si nikdy nebere servítky. V Dobrém ránu v televizi už v 6:04 řekl národu ve dvou minutách pravdu o vztazích. Milionům rozespalců přitom tuhla tvář podobně jako čerstvě provdané moderátorce Veronice, zatímco jiné miliony diváků zářily úsměvem jako její kolega Radek, protože to prožily.

Jsme lidské bytosti. Potřeby nám ulevují, touha nás posunuje, vášeň nás spaluje. Vztahy potřebujeme. Na vztazích jsme naprosto závislí. Nezávislost je nesmysl. Podstata vztahu je sdílení. Cílem vztahu není, aby nám bylo dobře. Lidé nejsou spolu, protože k sobě patří, ale aby nebyli sami, a to je obrovská chyba. Cílem je sebekultivace.

Pak se podíval do kamery a postupně přitvrzoval.

Nepoznáte, že ten druhý je ten pravý. To opravdové neovlivníte. Na takovou lásku si musíte počkat. Buď to přijde, nebo nepřijde. Tu osobu uvidíte a nechápete to. Není to věc rozumu. Je to věc těla. Každá vaše buňka to pozná. Nežijte s člověkem, který věří na jinou než lásku na první pohled, všechno ostatní má už v sobě něco jiného.

To bylo všechno. Teď si to přečtěte ještě jednou.

Proseccáme se

Utopená muška napoví, že nápoj je lákavý, že i milovaní někdy nečekaně zemřou. 

Posilujme se nápoji a pohledem do očí násobme radost a dělme slzy. V horších časech pijme plné červené. Přes den se nechme překvapovat informovanou vodou. Večer neodmítejme panáka někomu, kdo se potřebuje svěřit.   

Vědomými přísadami měňme podstatu kouzelného nápoje života, dokud nezabere. Jsou přece i stuhy na šatech, co nedělají nic.

Atlas rautových rutinérů

Dostala se mi do ruky neobvyklá kniha od Jaroslava Hajzlera, který hned v úvodu tvrdí, že kupodivu nejvíc se toho o lidech dozvíme na rautu, v restauraci nebo v jídelně, a přestože si o učitelích myslí své, neupře jim přední místo mezi nejlepšími pozorovateli a znalci v oboru lidských vlastností.

Tvůrce systematicky kategorizuje stolovníky a detailním způsobem k nim přiřazuje jejich typické způsoby od těch vytříbených až po ty redukované na pouhé přijímání potravy. Kniha podle mého názoru rozhodně zaujme ty, kteří hledají sami sebe nebo chtějí z nějakého nepochopitelného důvodu lépe porozumět běsnění kolem sebe při tak přirozené činnosti, jako je stravování s tím, že nejde o to, jak si kdo loupe krevety, jde o elementární návyky.

V závěru autor sice upřímně vítá rozmanitost lidského chování, přesto slabším povahám doporučuje v čase jídla na veřejnosti sedávat raději zásadně zády. Sám autor je ztělesněním svobody a noblesy zkušeného gurmána a rautera, což pregnantně vystihuje jeho životní krédo: párky příborem, kuře rukama.

Zadečák začíná

Bylo nádherné ráno. Jasné sluneční paprsky procházely lesem až do Ledříčkovy jeskyně ve skále za vysokou jedlí, kam jako zázrakem doléhaly zvuky všeho, co se kde v okolí šustlo, ale on už tam nebyl. Místní podivín už se tou dobou procházel dobře známým lesem a možná byl na lovu nebo se jen kochal zurčící řekou, ale nebojte se, někdo s tak roztomilým jménem nemůže nikomu hodnému ublížit. Měl ale zvláštní čich na všemožné zlo a zlí se před ním museli mít na velkém pozoru.

Nebyl v lese sám. Byl tu ještě zbloudilý loudavý cyklista, se kterým nikdo nikam nechtěl jezdit, protože strašně, no víte co, prděl. Cestou se mu porouchalo jeho milované červené kolo, a tak si to namířil necestou přes les a zabloudil. Ledříček ho nejdřív nepozorovaně pozoroval a pak se za ním pustil, aby ho zachránil a pomohl mu z lesa ven. Cyklistův náhlý tichý prd ho ale v mžiku znehybnil a vtom mu došlo, že všechny ty zbraně, které ho za pasem tíží, by se daly jednou provždy nahradit vy víte čím. 

Stačil jen krátký vzájemný pohled do tváře a oba věděli, že našli jeden druhého. Ledříček našel parťáka, se kterým si může vyprávět. Začal mu říkat Zadečák a cyklista byl šťastný, protože našel někoho, kdo konečně ocení jeho výjimečné kvality. V Ledříčkově jeskyni si našel místo s velkým průduchem, který mu v noci ukazoval hvězdy a hlavně průběžně odváděl Zadečákovy vy víte co. 

Vzniklo pevné přátelství. V kraji byla spousta problémů a ti dva je chtěli po svém jeden po druhém řešit. Někdo by řekl zločinec a smraďoch, ale ti dva začali být pro své okolí velmi prospěšní, ale o tom, milé děti, až někdy příště.

Zástupec ředitela

Děti neztratily svou tvořivost. Tisíci zvuky a pláči umí hned po narození všechno sdělit. Když se z nemluvně stane mluvně, hned tvoří roztomilá vlastní slova, která si rodiče zapisují a kterým jen oni rozumí. Když pak vyrostou a naučí se mluvit pořádně, ani oni jim nerozumí.

Znovuobjevte dítě v sobě, vědomě se vraťte na začátek a zkuste všechny cesty tvořivosti. Nastavte si mikrofon, slyšte se a pak vystříhejte všechna svá výplňová slova ze všech jazyků, které ovládáte. Vaše věty zase dostanou prostor pro novotvary, které budete jako mince razit a posílat do oběhu. Sami se jim můžete zasmát, jako se smějete vlastním vtipům.

Možná dospělým umělcům zbyl cit zobrazit neviditelné, jazykovědcům závislost mazlit si slova a skladatelům lehkost navést zvuky do osnov, ale i ostatní dospělí mluví mezi sebou zvláštní řečí a užívají slov, kterým nikdo nerozumí, zejména ti blázniví nebo zamilovaní nebo obojí.

Alenky

Vidím školu, do které nebude nikdo chodit. Nebude nikdo, kdo by zaklepal na kabinet, a nikdo, kdo by mu otevřel. Ze dne na den se třídy vyprázdní. Všechno bude jinak. Žáci a učitelé začnou nevycházet z úžasu.

Vláda bude chrlit nouzová nařízení jedno za druhým a škola udělá mnohá zásadní rozhodnutí. Učitelé začnou pracovat distančně. Budou zakládat online učebny. Budou tápat. Neustále se budou učit ovládat nové a nové nástroje a hledat nejvhodnější způsoby vyučování. Začnou si osvojovat netušené schopnosti a dovednosti. Budou opravovat, komentovat, ukládat, stahovat a sdílet. Jejich e-mailové schránky budou přetékat, jejich úložiště bobtnat. Budou se prát s organizací, klasifikací a trávit hodiny a hodiny klikáním. Žáci a učitelé budou bojovat o svůj čas u počítače a ten jim bude dávat i brát se stejnou lhostejností. Rodiče se začnou o studium svých dětí zajímat. Všem se bude po škole stýskat. Škola se podle zvláštních směrnic pootevře posledním ročníkům a zvládne souběžně zorganizovat přijímací zkoušky i maturity. Ukončí školní rok a připraví nový. Žáci a učitelé se pak na pár dní setkají, aby se mohli rozloučit.

Až to pololetí skončí, všichni budou vyčerpaní a školství tiše zrevolucionizované.

Šťastných deset

Berta, Rodrigo, Stella, Valérie, Karla, Pierre, Vasil, Chloe, Lászlo a intelektuál Horácius se tetelí blahem v tři týdny zajetém dlouho očekávaném koutku živé přírody, jehož nejvhodnějšímu umístění se už od prvopočátku interiér domu přizpůsobil. Takový vztah k přírodě domácí mají.

Pozorovatel z lenošky ani neví, kam oči nořit dřív. Nejraději by si ponořil hlavu celou, aby byl té pestrosti fascinujícího nano světa blíž a nechal se zdravit a vítat tím jejich uždibovačným klepetím způsobem.

Mohl by od nich odkoukat i ten jejich trik s krunýřem. Svléknou ho, když v něm nejsou šťastní.

Kdo jsem?

Je jasné, že málo lidí si řekne v kovomatu o tůčko nebo si připíše na svůj cestovní seznam faldovky. Jazyk nás neustále překvapuje – slyšíme něco poprvé, a stejně to pochopíme, anebo z nového rozumíme možná tak jen prd a dva ořechy.

Vyjadřování také překvapivě spolehlivě ladí s geneticky podmíněnými osobnostními rysy. Například ostatní zajdou do města, ale oni zaběhnou. Kde se ostatní zastaví, oni jen přibrzdí. A když ostatní říkají, že se tam staví, oni se tam jen otočí.

Může se samozřejmě stát, že někdo má tryskomyšího jednoho z rodičů, ale znám i případ, kdy to někdo chytil z obou stran.

Tři učitelské

Legraci si někdy děláme z profesí, před kterými jindy zase smekáme.

Jarda se během civilní služby staral o tělesně postiženého žáka na základní škole. Jednou šel výjimečně suplovat do první třídy a začal: „Otevřete si slabikář na straně 52.“

„Proč jsi přestal učit v ZUŠ?“ ptal jsem se Honzy, jehož výuku klavíru si všichni velmi pochvalovali. Odpověděl: „To se nedalo, nic jsem neudělal, pořád se mi tam střídali žáci.“

Jako starostlivý páníček jsem prohlásil, že budu chodit ze školy domů, abych malou Mafii vyvenčil, aby nebyla celý den zavřená sama doma, a Wága se zeptal: „Myslíš, že by nevydržela do půl jedný?“

Každý den na Oskara

Na záporné role si ji neumím vůbec představit. Začínala v koutě. Roky se od srdce nezasmála, ale roztála, když jsem ji jako dosud neznámou objevil a nabídl jí životní roli. Vzpomínám si, jak mi tenkrát hned došlo, že by se hodila do stovek rolí, které jsem už měl v hlavě a se kterými bychom určitě dobyli svět. Když se jí zeptáte dnes, jestli si takhle po večerech uvědomí, jak její každodenní herecké výkony působí na lidi kolem, jak ten dechberoucí biják nebere konce, odpoví s ladným gestem ruky jedním slovem.

Vůůůbec.

Křeslo pro hosta

Jste aktuálně nejúspěšnější původce pandemické nákazy na světě. Jaké to je, Koronavire?

Saskio, rajcuje mě obracet lidem život vzhůru nohama, nechat je hrábnout si až na dno, vidět je bezradné a vyděšené. Nemohou se objímat ani vídat. V rouškách se nepoznávají.

Zvážil jste lidský faktor? Oni se nikdy nevzdávají.

Máte pravdu, jsou neuvěřitelně inovativní. Ženy šíjí roušky po stovkách, mladí koncertují seniorům pod oknem, lékaři zasahují v potápěčských maskách, učitelé si čistí zuby až v poledne, bankéři pracují z domu.

Dovolte osobní otázku, jak se vidíte do budoucna?

Pokud lidé změní své myšlení, jejich imunitní systém to odkouká a to já osobně do budoucna vidím jako obrovský existenční problém.

Dobréééj!

Konečně jsem přišel na to málo, co pro seniorky v sousedství mohu ze své izolace udělat.

Když vstávám, abych žákům rozjel další den dálkového samostudia, ony už se unavené zastavují v kopci na cestě na nákupy ve státem stanovené době, pokud si ji nespletly se včerejší, oddechují do zvlhlých roušek a jejich oči letí vzhůru, jiné už opřené o oblíbený parapet sledují téměř nulový cvrkot ulice a přitom periferně vyhlížejí, až začne dnešní ranní rituál v té široké a vysoké prosklené stěně na terasu jejich nových sousedů.

Udělám to pro ně, protože ony jsou ty pravé rebelky. I dnes pomalinku rozhrnuji závěsy nekonečně dlouhých oken a zdravím je nahý.

Rumba, baby!

Latinské držení,
hudba hýbe celým tělem,
příprava,
za první dvě lekce museli dohnat celý minulý ročník a kolébky byly dlouho předčasné,
on se sebevědomě pohupuje v obyčejných tanečních botách za tři šest, žádných hodobóžových,
ona se rozvlňuje v bocích, až se jako hvězdy na obloze objevují a schovávají její mateřská znaménka na břiše v síťovině jejích nádherných premiérových šatů,
on se dívá na ni,
ona se dívá na něj,
á
on od levé vede základním krokem do čtverce vpravo,
oťukávají se,
chce si ji prohlédnout,
on zvedá ruku a vyzývá ji k podtáčce,
ona se mu v ladné alemáně ochotně ukazuje v celé své kráse,
v už dokonalých kolébkách vpřed se se svým šarmem naplno přihoupá až k její vůni,
mohla by to být ta pravá,
kolébkami vzad zase ona vede svou zatím nejasnou odpověď,
mohl by to být ten pravý,
svítá mu naděje,
otáčkou vlevo ji bere na spontánní výlet jako malou ukázku toho, co jí nabízí,
on si ji pak překrokem vlevo až velmi na blízko k sobě natáčí a zadívá se jí přitom hluboko do čí,
ona klopí zrak a dělá drahoty,
nevzdává to,
se stejnou naléhavou otázkou v očích si ji natáčí k sobě ještě jednou překrokem vpravo,
opět klopí zrak,
tak nic,
základní krok a znovu.

Ty kluku!

Jedině z úst nejoptimističtějšího člověka, kterého znám, zní tahle jeho oblíbená vnoučata děsící básnička mile:

Ležel strom na cestě
a duch kráčel ke své nevěstě.
Byl večer tmavý, mlhavý
a duch se praštil do hlavy.

Děkujeme, dědo, Ty kluku jeden!

Rokabudič pravý

Jsem houževnatá,
divoce rostoucí rostlina,
objevená nedávno
osadníky z Nového světa.

Věř síle mé půdy
a píli mých včel,
vypij mě.

Ber si, co s láskou
mezi trny dávám,
vzpružím Tě!

PF 2020