Ses Úštěk?

Nemusí to vždycky pro všechny začínat šťastně. Už v Kolíně na nádraží LaFontén promluvil na vlakovou uklízečku a tu pak odvezla záchranka. Proč si ale neštěstí neodbýt hned na začátku, když všechno ostatní je už pak zalité sluncem. A taky že bylo. Až na to, že s námi nevyrazil Honza.

LaFontén se ujal zařizování, a ještě než jsme přesedli na vlak do Mělníka, už jsme se mohli těšit na svou chatku v nestárnoucím ATC Kokořín. Cestovali jsme starým vyšisovaným regiojetem bez nápojů zdarma na vysezených sedadlech s místenkami ve voze, který papírově nebyl připojen, a přesto jsme byli spokojeni. Tak začal náš letošní cyklovýlet.

Náladu nám spravil až oběd U Piráta v Mělníku a dlouhé obdivování výhledu na soutok Labe a Vltavy, obzvláště od chvíle, kdy bylo všem jasné, která řeka je která. Jeli jsme cestičkou až úplně dole podél řeky, blbli na plovoucích molech a pak vynesli obtěžkaná kola po schodech zpět do světa silnic. Najeli jsme ten den neuvěřitelných 26,97 km a ve dvě jsme byli v chatce a sundávali si přilby, a to včetně Jardy, který ji měl poprvé v životě. Kdysi jsme jezdívali i 80, 100 km. Koho by ale zajímala čísla? Snad jen LaFonténa, který takových našich denních čísel dosahuje běžně už během rozcvičky. Po ubytování jsme si na večeři popojeli do hospody U Grobiána, kde Jarda obdivně shrnul Středočeský kraj jako větší roztomilý bordel.

Chatka číslo 12 v Kokořínském dole se probudila bez výčitek. Možná jen s tichou závistí, že zvečera Jarda do minuty spal (chrápal). Snídaně dle výběru ze snídaňového menu byla výborná. Retro fílink krásného autokempingového rána podtrhl odjezd Škody 120 od chatky, jejíž studený start na sytič na chvíli nasytil celé údolí. Vymletou lesní cestou plnou bahna a kaluží jsme vyrazili za traktorem směr Mšeno. Dlouho LaFontén držel nervy na uzdě při hledání suché pevné cesty a přenášení kola, až naplno zaklel zrovna, když šli proti nám lidi, a jeho slova ještě dlouho kmitala roklinkou. Petrovo kolo znělo přes překážky jako bedna s nářadím, kterého měl pro své unikátní kolo plnou přední brašnu. Jardova zavazadla byla zase plná expirujících housek, které nestíhal odjídat, ale, jak s hrůzou zjistil, ručník v nich nebyl. Chvilku v divočině zanedlouho vystřídalo krásné mšenské náměstí s jedinou hospodou se jménem ne menším než U Zlatého lva. Jarda koupil ručník na nečekaném místě. „Růžový sluší pánovi,“ komentoval Petr. Vrátenská rozhledna v Nosálově byla ošklivá, ale výhled byl hezký. „Jakpak je asi v naší studené zatuchlé chatce?“ volali jsme do dálky. Pivo po cestě v nelegální kůlnové hospodě přišlo vhod. Písečnou cestou jsme pokračovali na hrad Houska, kde měli zavírací den, ale penzion V Ráji nezklamal. Pivo Klášter bylo prostě boží. Ten den nám 38,13 km stačilo.

Druhá noc v kempu konečně končila ranními výčitkami. Prý se Jarda tentokrát nedostal ke slovu (chrápání), i když se snažil. Okolím skal a bahenních výmolů jsme vyrazili směr Dubá vstříc nové chatce v kempu Chmelař a na konci dne nás uvítal filmovými štáby milovaný Úštěk. Jinak ta chatka nebyla tak nová, což ještě poznáte, a ta cesta taky nebyla tak špatná, pokud se počítá velká borůvková svačina v lese. Náměstí v Úštěku se opravdu líbilo i nám, obzvláště když produkce připravované vánoční pohádky plánovala nechat na druhý den zmizet všechna auta, a už jsme se těšili na večerní poznávací procházku. Ujeli jsme 47 km na kole, těžší ale bylo rychle si zvyknout na novou kulturu. Chatky tam měli všech velikostí a všeho stáří. Při příjezdu jsme dlouho nemohli tu nám přidělenou pětatřicítku najít a už nám bylo skoro jedno, kde budeme spát, jestli to bude chatka, která ani jako chatka nevypadala. Jezdili jsme po celém kempu sem a tam, zatímco LaFontén chodil sem a tam za námi s povlečením v náručí. Kempování Jardu pořád ještě překvapovalo. Mluvil o nějakém boji o udržení základní lidské důstojnosti nebo co, o tom, na co dřív sáhnout anebo na co už nikdy. Před večeří Petr s LaFonténem nemohli odolat koupání v písáku, zatímco Jarda očekával jídlo v úsporném režimu na lavičce u vody. Kuchyně byla ale překvapivě výborná. Měli dlouhý a zcela uspokojující seznam dovolenkových hotovek a číšníka z osmdesátých let. Večerní procházka městem skočila v pivnici Pod Podloubím, a když se stmívalo, šli jsme se podívat na židovský hřbitov, který, jak to tak bývá, byl vysoko a úplně mimo. A Jardovo hodnocení dne: „Mně se to líbilo moc, zase.“

Byli jsme už skoro po snídani, když do kuchyně přes plnou hospodu prošel chlap (šéf) se zapnutým holicím strojkem na tváři. LaFontén si dal i to, co nebylo na jídelním lístku. Potřebovali jsme se totiž posilnit na cestu do Litoměřic, kde na nás měl v 11 hodin čekat Honza. „Musel asi strašně brzy vstávat, když měl mezi nás přijet ze současnosti,“ pomyslel si Jarda. Setkali jsme se s ním v Ploskovicích v hospodě na náměstí na oběd. Příjezdem nového člena se nálada hned pozvedla. LaFontén to komentoval: „Mě to nevadí.“ „Přijel frajer s čistým ručníkem,“ řekl Jarda. Od té doby se nikdo jiný nedostal ke slovu. Ve svém prvním stoupání Honza prohlásil: „Kolo, to je obrovská svoboda.“ V Třebušíně jsme pak ve stínu čekali, až Honzovi zabere magnézium. Po 33 km jsme se ubytovali ve dvou dvoulůžkových pokojích hostince a pensionu U Horáčků v Homoli u Panny. Paní provozní se ukázala jako televizní hvězda ve zprávách na Primě o místních stromech padajících na silnici. Honza měl nejdřív plno večerních plánů (keců) a pak šel na pokoj jako první. Naštěstí se pak vrátil s nápadem přinést si pivo na pokoj a ten mu vyšel.

Pokoj č. 1 se probudil štěkotem psů, pokoj č. 4 vrzáním dělených matrací. Honza nepřišel na čas snídaně, který paní provozní potřebovala. Čekání jsme trávili pomlouváním spícího Honzy a loudivých domácích koček. Nám by nevadilo, že Honza se nám snažil vnutit svůj denní rytmus, ale riskoval, že přijde o snídani, což se stalo. Jarda avizoval velkou porci kilometrů. Naštěstí to bylo podél Labe a byl další krásný slunečný den. Prohlédli jsme si železniční muzeum v Zubrnicích, pózovali jsme na kolejích jako ve filmu Páni kluci. Místní skanzen jsme ale jen projeli a zastavili se až v místní hospodě. Nevinná zastávka na citronovou limonádu se zvrtla v zelňačky, vývary a kávy. Honza to korunoval velkou míchanou točenou zmrzlinou s výmluvou, že malou neměli. Honza oprášil slovo valit, které jsme například od Jardy nikdy neslyšeli a už dlouho ani neviděli. Ve Velkém Březnu jsme konečně viděli, co jsme celý týden pili - Pivovar Březňák. Nejvíc byl ale přívoz. Fascinovaně jsme na něj koukali, až jsme se rozhodli projet se tam a zpět. „Za dlouhou dobu nejlépe utracených 50 Kč,“ řekl Petr. Tady už se objevovali muži v teplákách. V Sebuzíně v bistru na cyklostezce jsme si dvakrát dali dohromady mega langoš velikosti velké pizzy. Honza si brigádnici postěžoval na jeho teplotu, což vyhnalo zevnitř k nám paní šéfovou s otázkou: „Tady někdo říkal, že byl vlažný?“ Téměř hodinový krásný letní prudký déšť se spustil zrovna poblíž přístřešku Jachtklubu na Labi a zrovna, když se Petr s Honzou rozhodli doplnit hladinu kofeinu v občerstvení U Plavčíka v Církvicích. Na posledních 7 km do cíle jsme přestáli ještě další čtyřicetiminutovou bouřku v zastřešené terase Vinařského klubu, kde jsme podle meteoradaru museli na déšť ještě 5 minut čekat. Po celkových 55 km jsme už stáli u vstupu do samoodbavovacího penzionu Dubina v Litoměřicích. Po langoších se ten večer žádné přežírání nekonalo. Jen jsme se v restauraci U Zlatého bažanta zasmáli Petrovu nápadu dát si tak akorát mixgril pro dva, ale nikdo si nic nedal. Honzovu obligátní topinku s pikantní směsí beru jako samozřejmost. Po místních pivech jsme byli zmateni přítomností slovenského Zlatého bažanta až tak, že Honza s LaFonténem si dali místní bílé víno, ale nevýraznost odrůdy Müller Thurgau se potvrdila. Není divu, že jsme skončili v potemnělém Habanera baru a pocucávali hořkosladké drinky s ginem, které nám udělaly velmi dobře a které se navíc hodily na poslední večer i takové to nostalgické zhodnocování celé cyklodovolené.

Když se v pokoji U Jelena rozednělo, Honzovi a LaFonténovi se z měkoučké růžové manželské postele nechtělo, zatímco Petr a Jarda vstát z rozkládacího gauče nebyli schopni. Ráno bylo klidné. Byl čas na prohlídku náměstí ve dne, nákup suvenýrů i na exkurzi do kasáren, kde byl LaFontén na vojně. Procházeli jsme vybydleným komplexem nekonečných budov a vzpomínali. Cestou jsme se ještě zastavili na prohlídku Terezína a v jedenáct jsme už otvírali hospodu na náměstí v Bohušovicích nad Ohří. Honza sám mátl své chuťové buňky, když výpečky neměli a svíčkovou změnil na játra na roštu.

Ne že by na tom extra záleželo, ale počasí bylo celý týden cyklisticky ideální. Chtěl jsem spíš závěrem poděkovat nám všem, jak hezké jsme si to zase udělali, bez ohledu na uši vytahané od špuntů. Vyzval jsem kamarády, aby se na konec také vyjádřili, a protože se jako obvykle LaFontén neozval vůbec a Honza pozdě, musím bohužel zase zveřejnit Jardu: „A jestli neumřeli, jezdí na kole dodnes. Nebo sedí v hospodě dodnes?“

Přeshraniční spolupráce

Jsem soudním tlumočníkem od října 1998 a nikdy jsem kromě poděkování žádný komentář ke své práci nedostal. Teprve nedávno jsem přeci jen něco jako zpětnou vazbu získal.

Státní zakázku nemůžu odmítnout. Jet jednou tlumočit do sousedního kraje se může stát, když jim někdo vypadne. Jet podruhé, potřetí, po několikáté se stává časově i organizačně čím dál náročnější a v člověku roste odhodlání zeptat se, i když se jedná o soudkyni, která je v civilu jistě milá, ale nasazením památečního taláru se mění na ostrou předsedkyni s obdivuhodně rychlým a přesným úsudkem.

Když jednání skončilo, počkal jsem na vhodnou chvíli, použil správné oslovení a s nanejvýš uctivou zdvořilostí jsem se konečně odvážil zeptat, jestli nemají své místní tlumočníky, abych nemusel jezdit tak daleko. V další vteřině se mi navždy zaryla do paměti její odpověď: „To byste nesměl předvádět to, co předvádíte.“

Aktuálně

Na Dolnolibchavsku došlo k bezprecedentnímu útoku kontejneru na člověka.

Plný modrý kontejner na papír bez varování vyjel z řady nádob na tříděný odpad u místní základní školy a zachytil řídítka cyklistovi zkracujícímu si tudy cestu a způsobil tak otřesenému muži naštěstí jen drobné odřeniny.

Co kontejner vyprovokovalo k tomuto ojedinělému činu zůstává předmětem spekulací. Zřejmě si zrovna řešil nějaké své vnitřní problémy.

Mololapka 2000

Kolektivní molí inteligence je nekonečná. Pořád mají nové nápady, nová místa, nové chutě. Lidstvo sice inovuje své přípravky a pasti, ale ve skutečnosti je stále o krok pozadu. Je to hra, která po generace baví obě strany.

Občas se nalepí leda vyhecovaní mladí blázni, co chtějí zapadnout do party a získat si uznání místních puberťáků, kteří si myslí, že jim patří celý svět. Kvůli takovým domácí běsní a vystřelují z gauče.

Jednou za den, když je čistý vzduch, se spanile proletí staří. Už nekličkují hledajíce úkryt, ale ladně a promyšleně směřují na své oblíbené místo. Tahle exhibice celoživotních zkušeností vhání slzy dojetí do očí přihlížejícímu zbytku rodiny. Takové domácí uznávají a nechávají žít.

Během jejich artrózou zpomaleného posledního přeletu se jim promítne celý život. Co mohli, to předali.

K životu na zámku

Pokud se po čase rádi vracíte na stejná místa, jak by se vám sedělo tam, kde po staletí sedávaly a pózovaly generace majitelů jihomoravského zámku, ze kterého ten poslední udělal vkusný luxusní hotel?

Na nyní zasklené venkovní terase se stropem a sloupovím a výhledem do mile zanedbaného zámeckého parku jsou na stěnách historické fotografie skupin členů rodiny i jejich přátel z nedalekých Martinic a Petrůvky, kde uvidíte obličeje úplně stejně usměvavé i zpruzené, jako by to bylo dnes.

Byl jsem ve čtyřhvězdě poprvé, a i když jsem měl trpělivě vysvětlující průvodkyni, byl jsem pochopitelně nervózní, že mi na takovém místě ukápnou pečená žebra nebo že se mi rozlije zámecký ležák, ale ještě víc mě zneklidňovalo, že tady vám běžně někdo při každodenním přeúklidu pokoje porovná věci, vzorově ustele, a dokonce bude sahat na pyžamko. Ještěže pyžamko v létě nemám.

Itálie doopravdická

I přesto, že italské espresso na dně roztomilého šálku s talířkem a lžičkou za maximálně euro padesát v celé zemi zabere jen pár vteřin na stojáka u pultu v motorestu, všichni ve dlouhé frontě rádi počkají, až se Italovi rozlije blaho po tváři, obzvláště pokud si do něj přidal jeden cukr.

Ale největší objev pochází z řízení Florencií. Klíčem k přežití je být neustále v pohybu. Jako všichni domácí třeba ani neblikat, nebrzdit, ale pořád se pohybovat a tím naznačovat, co se bude dít dál. Být pomalí a rychlí zároveň. Takový proud života může zachytit a ještě ho oddirigovávat gesty jen jazyk neustále něco vyprávějící s rychlostí jen zdánlivou, tak milující své slabiky, ligatury a elize, který se v 9. století nemohl vyvinout jinak než z vulgární latiny pocitově se chovajících doopravdických lidí.

Potom, co už všichni cizinci dávno sjeli z dálnice, jsme silnicemi nižších a nižších tříd pokračovali krajinou plnou kopců, polí, vinic a zatáček až hluboko do srdce Toskánska, povečeřeli s místními limuzínu mezi masy a přespali nad restaurací otřásající se rytmy všudypřítomné italštiny, abychom pochopili, že vše opravdové italské dává dokonalý smysl.

Dovolená chorvatského typu

Podle zpráv od našeho jadranského zpravodaje se ostrov Brač ani letos nezhoupnul při vylodění prvního trajektu plného čerstvých dovolenkářů, kteří se ve Splitu odtrhli od pevniny a odevzdali se živlům.

Odborníci často mluví o syndromu přepnutí na vnímání jiné reality, kde borovice jsou zelenější, fíkovníky bují v každé zahradě, rozmarýny zaplevelují cesty a kde zní jiná angličtina. Od plavek přes košile až po sýr na stole je tady všechno, jak má být. Jí se, co jedí Chorvati, jezdí se na Chorvata a hlavně se všechno dělá pomalu. Ani ta kudlanka na stropě se nehne, protože část dne, kdy se nedá v tom vedru nic dělat, je tak dlouhá. 

Poprvé a naposled přibyl letos nový důvod každoroční záplavy Čechů - pořádně se v Chorvatsku odkunit.

Motorkář na stopce prudce nacouval do stojícího vozidla

Pokud čtenáře nezarazí titulek online bulíku a není pro něj podstatná pravda, že někdo poprvé v sezóně vyrazil po další fázi celozimní renovační zábavy a byl poškozen na plastech a na srdci v nezaviněné kolizi, která rutinou pojišťovny totálně odepsala stroj, který dostal v položce Stav před nehodou jedničku, používanou vytíženým likvidátorem maximálně dvakrát za rok, pak je to nejspíš sám čtenář, kdo před něčím couvá.

Přejme čtenářům soudný úsudek a motorkářům co nejméně infarktových situací. Kéž by z motocyklu vždy zbyla část, která se dá políbit.

Degustace kávy, pardon, vína

Mnozí ostatní přišli už po osmnácté, my poprvé. Naštěstí se ale náš počáteční pocit účastníků nelegálního shromáždění mafiánského podsvětí v zatemněné místnosti nepotvrdil.

Nepoznali jsme ze slov s milým moravským přízvukem, na jaké úrovni od amatérů po chlapy ze sousední viniční trati zvolil svůj výklad Pan vinař. Netušili jsme, jak vinaři své révě rozumějí, jak pro ni oživují vysílenou půdu a trpělivě ji nechávají hluboce kořenit na vlnitých romantických svazích, aby vytvořili pomálu vína, které ocení pravnuci, až ho jednou pošlou na patro.

Kdyby ale své hrozny nevinifikovali kryomaceračně, tak bychom to určitě poznali.

Índavérúsámbéni

Dnešní zastavení může být pro někoho splněným snem, pro jiného obyčej a pro spoustu lidí překonání strachu z neznámého. Vítejte v indicko-nepálské restauraci.

Stoupáme po schodech, které někdo okobercoval už koncem osmdesátých let. Nezměnily se záchody ani počet umělých rostlin. Stěny ztmavly do odstínů tradičních koření. Přibyly pestré obrazy, východní dekorace a šnůry barevných vlajek pod stropem. Ve vzduchu jsou vůně dálek, odkud si přijeli pro naše uznání a obdiv. U nás je totiž možné jejich rozpálenou kuchyni spolehlivě uchladit pivem.

Nelitujme kuchaře, který stíhá v čase oběda svými chody zaplnit prázdná místa všech stolů, ani obsluhu povznesenou nad všechny skvrny na ubrusech. Litujme snad jen zpěvačku ze starého přehrávače, která svou vzletnou písní v nekonečné smyčce navozuje dojem, že tady čas neplyne.

Až sfoukneme svíčku a rozpálené nádoby zchladnou, prsty zežloutnou od kurkumy a nepřeberné uďobávání skončí, získáme malý vhled do obrovské kultury se stovkami dialektů prastarého jazyka, ale úspěch restaurace poznáme, až se mezi lidmi začne o ní povídat, až si Češi její název zjednoduší.

Madonna mia! 2

Aby nebyl druhý díl jen slabým odvarem toho prvního, snaží se autoři vždy přijít s něčím novým. Myslím, že v tomto případě předčil návrat na slunečné italské svahy všechna očekávání.

Základem jsou dvě úplně nové postavy, které autor namíchal s původními, ale tentokrát je posadil do jediného auta se šesti místy a dvěma pedály a připravil jim tolik překvapení, že by to vydalo na mnohem víc než jen sedm dnů tohoto příběhu. S každým gestem a s každým slovem poznávají italské emoce všedního dne. S každým chodem jim Giancarlo a spol. přinášejí malou ukázku gastroráje a servírují kousek sami sebe. S každým průjezdem dohněda opáleného domodra oblečeného mistra lyžování s houfem minišampionů si dávají záležet, jako by tam také vyrůstali, a neúnavně zvládají sjezdovky všech obtížností. I přes dětské lyžařské brýle uvidíte jejich údiv při sjíždění třítisícovky, při hledání vlastní cesty rozlehlými pláněmi i dovádivými klopenými lesními průseky, kde hůlky upuštěné z lanovky zůstávají napospas horské divočině a ani děti byste pro ně neposlali. U venkovních stolů si vychutnávají milované těstoviny na všechny způsoby a skleničky italských nápojů zvedají proti sluníčku a nevídaným panoramatům. 

Osobně se mi líbil ten detail na vykulené kaštanové oči překvapeného kuchaře, když si ho zavolají ke stolu, aby se poklonili jeho umění, i jak se roztomile kroutí, když mají za suvenýry pustit euro svého kapesného. A rozhodně si jako já vychutnejte záběr na to, jak jim během těch azurových prosluněných dnů plných lyžování naskákají na nose pihy.

PS: První díl si můžete připomenout zde: Madonna mia!

My jsme Masaryk

Zase jsme kvůli covidu neukázali všechno, ale koho jsme mohli, toho jsme během dnů otevřených dveří uspokojili. Například starostlivě a předlouze zvídavé matky nastavující zrcadlo výchovné poradkyni, které se pokaždé podařilo obraz školy rozleštit.

Stejně spokojený bude usínat maturant od primy propadlý chemii, který neoněměl, když jako služba v chemické laboratoři dostal možnost položit otázku pravidelně se vracejícímu absolventovi naší školy, který to v chemii dotáhl úplně nejvýš.

Ale kdybych si mohl vybrat, chtěl bych se zase cítit jako studenti průvodci, které posíláme do chodeb, aby sami návštěvníkům osobním výkladem komunikovali svou podvědomou, dosud nevyslovenou hrdost velmi podobnou té, kterou ztělesňuje socha pana prezidenta, jehož natažená dlaň po generace nabízí studentům možnost každé ráno a každé odpoledne toto splynutí i přes omezení svobody dotyku od nechápavých muzejníků znovu a znovu prožít.

Míchaná vajíčka jsem Ti posolil, jak je máš ráda

Ať už rady odborníků politici deformují nebo formují a populističtí zprávaři se předhánějí v brutalitě své vytřeštěnosti, realita domácího covidového chrchlandu má i své veselé stránky.

S novou virózou se stůně hned líp, když se starostlivost sousedů zhmotní do kompletní potravinové pomoci doplněné o samotestovací sadu v podobě vaječňáku a hračky od 6 let. Máte-li takové štěstí i vy, nemůže váš klid rozhodit žádná mutace viru ani žádný seznam nežádoucích účinků pseudoočkování, leda snad obava, že na kempování v posteli v době covidové izolace bez chuti a čichu nejsou dimenzovány hmoždinky vašich závěsných nočních stolků.

Jen tak žasnout

Máme-li čas se zastavit, žasneme nad běžnými věcmi kolem nás.

My lidé býváme hodně unaveni už ve čtvrtek, ale jsou i dny, kdy se ve velkoměstě necháme cizí paní svléknout do trenek a cenovky neotáčíme. V prázdném kině nepřestáváme držet palce dobru. Svou přítomností zrychlíme eskalátor. Domů plujeme nocí po silnicích lemovaných umělýma očima srnek.

Představte si, jak užaslá se bude cítit borová šiška donesená z divočiny, ocitnuvší se na vrcholu dvoupatrového svatebního dortu plného lásky od Dvou bukvic.

Moje píseň

Ať vás ta chytlavá vodrhovačka neopouští!

Odborně řečeno, nalaďte si ad libitum, ideálně s repeticí.

PF 2022