Jméno - křehké i silné

Je úsměvné si tyhle věci myslet nebo je dokonce psát, ale já to tak prostě mám - pokud něco lze udělat nebo něco neustále vylepšovat a v mých silách to je, udělám to. A co se týká překladatelství, platí to už od 7. 7. 1997, kdy na živnostenském úřadě vyjel z tiskárny první živnostenský list s mým jménem. 

Velice mě překvapilo, že úřednice nechtěla vidět ani vysvědčení, diplomy, certifikáty, ani reference, kterými jsem byl připraven doložit dostatečnou kvalifikaci. Volné živnosti může dělat každý s tím, že prý záleží na tom, jestli se uchytí, jestli si ho zákazníci najdou, jestli se osvědčí atd. Od té doby dělám všechno pro to, aby to, co dělám pod svým jménem dávalo smysl a stálo za to. Nikdy jsem práci nehledal, objevuje se sama a zaplavuje můj stůl a diář.

Jméno lze jednoduše zdědit. Někdo se narodí a od té doby mu rodinné jméno otevírá dveře - je tu zkušenost odkud pochází, z čeho vyšel, co dokázal, o co mu jde a kam směřuje, je to další svého jména. Tradici máme rádi, vždycky děláme jako vždycky. Ale může se i stát, že ostatní vycítí nebo osobně zakusí, že jemu to jméno nepřísluší nebo prostě nesluší.

Někdo se narodí bez jména a nemá nic, než jen to své neznámé jméno - je to nádherný příběh, kdy se spojí spící geny, vlohy, talent, rozum a cit a spousta dřiny a jméno teprve ožije a vejde ve známost. Příběhy máme rádi, vždycky nás posílí a dodají nám odvahu. Ale stačí i málo závisti, polopravd, lží a drbů a jméno je zničeno, nezůstane nit suchá, kámen na kameni, a vše začíná znovu.

Proč vlastně podnikáme a hazardujeme se svým jménem? Máme rádi lidi, dělá nám to dobře u srdce? Jde jen o rozumný zisk a peníze? Je úžasné, co se dá dělat se jménem.

A řekl jsi, že jsi Borovička?

Sen o učebně

Úplně ji vidím, je prosklená. Je to místnost s výlohou přes celou stěnu tak, aby lidé z ulice viděli na tabuli, na učitele čelem, na studenty zády. A bude moje, nebo pronajatá. Hezká představa, ale prosklená učebna? To jsou snad učitelé exhibicionisté a šašci? Jistě.

Bylo období, kdy jsem míval i několik hodin angličtiny týdně navíc po pravidelné výuce ve škole. Jak to tak bývá, každá skupina je svá a vést ji je vždy výzva. Studenti se liší věkem, motivací, úrovní jazyka, přístupem i nasazením a očekáváním. Těžko říct, jestli je lepší mít menší skupiny o dvou až šesti studentech nebo jednotlivce nebo naopak velké skupiny kolem deseti až patnácti. Mám pestré zkušenosti s mnoha typy výuky a žádné neodmítám. Tedy z časových důvodů momentálně všechny a přeposílám poptávky svým osvědčeným kolegům.

Vzpomínám si na pracovníky jedné velké společnosti, kteří byli nahnáni do dlouhodobého kurzu a bylo jim pohrozeno jeho zaplacením v případě propadnutí u závěrečného testu. Byli to ale kamarádi a táhli za jeden provaz. Byla s nimi legrace, a všechno jsme vždycky společně na konci školního roku v pohodě a beze ztrát zvládli.

Vzpomínám si i na naopak velmi nesourodou skupinu jiných zaměstnanců. Byli z různých pozic hierarchie společnosti, což jim velké přátelství nevyneslo. Bylo těžké je pro něco nadchnout, styděli se mluvit, a bylo jim nepříjemné cítit se jako žáci ve škole a chybovat před ostatními. Dřelo to a skupina se brzy rozpadla.

Velká učitelská i jazyková výzva pak pro mě byla individuální výuka postupně několika vedoucích oddělení anglicky mluvícího koncernu. Ženy nebo muži, každý přesně věděl, co chce a co nechce, na co se chce soustředit a čím nehodlá ztrácet čas. Každá hodina byla na míru. Náročné ale pestré a zajímavé, to mě hodně bavilo.

Jednu dobu jsem také organizoval večerní kurzy pro veřejnost a dodnes jasně vidím ty skupiny dospělých začátečníků a mírně pokročilých, každý svým vlastním způsobem silně motivován, kteří pravidelně zasedali do lavic celý školní rok, každý se svým cílem, svými schopnostmi a svými hranicemi.

A ještě nebyla řeč o soukromé výuce, mé nejoblíbenější, ale to je na jiné povídání...

Stále váháte jestli a jak se učit cizím jazykům? Chtěli byste patřit do nějaké skupiny nebo to zvládnout sami s dobrými zdroji? Každý vám potvrdí, že je to těžké a na dlouho, ale podle mě stačí jediné - musíte jen hodně chtít.

PS: Kniha „Pan Kaplan má stále třídu rád“ od Leo Rostena určitě stojí o dovolené za přečtení. Je to také o výuce jazyků, ale hlavně se pořádně zasmějete.

Je to jen déšť, Oslíku.

Někdy prší tak, že vás polévají kbelíky vody a vy se tomu musíte smát,
někdy vás zastihne déšť na kole a voda vám krásně protéká přilbou na obličej,
někdy jdete v dešti bez deštníku ulicí a do bot už se vám žádná voda ani nevejde,
někdy sjíždíte řeku a déšť shora se krásně propojí s proudem zdola,
někdy se musíte hodně snažit, abyste se v dešti utábořili nebo rozdělali oheň,
někdy sportujete venku a je to déšť, kdo si pohrává s výsledkem hry,
někdy vám déšť změní plány a užijete si spoustu zábavy doma,
někdy prší a smyje se špína a prach a vyčistí se vzduch a všechno se zase leskne,
někdy prší tak vydatně, že cítíte, jak vaše zahrada plesá,
někdy prší tak nádherně, že nechcete, aby to skončilo.

Někdy to vypadá, že na vás padá úplně všechno,
ale když prší, nic se neděje, je to jen déšť,
a když se něco děje, zase bude líp.

To pay tribute

With my greatest respect and admiration, I would like to pay tribute to my grandfather's 95-year-long life and work. 

Imagine an extremely fair and active person, a keen long-term lead organiser of sports events in town and a head of sports communities, a through and through life optimist enjoying the supportive background of a loving wife, children, numerous grandchildren and countless friends for life, a respectful gardener spreading his secrets and life experience, a popular business manager at an international company, a highly gifted lifelong German translator and interpreter, a money-making machine and a careful investor, an excellent and never tired company to others, etc.

I am very proud of resembling him in many positive and negative ways and of going in his footsteps. He was a grand kind of a grandfather.

His funeral announcement quotes a poem:
When I die
nothing in the world happens
or changes
only a few hearts shake
like flowers in the night dew
RIP

Navoněná nula

Poznáte je snadno a tím nemyslím jen silnou pachovou stopu, nevkusnou předraženou vizáž, nejmodernější zbytečné auto a naučená gesta a fráze. Jsou to rutinéři bez studu s žádným nebo přefouknutým egem. Máte-li na tohle náladu a žaludek, čtěte dál.

Moji oborově nejbližší zlatokopové jsou jazykové agentury. Zaradují se, když najdou tučného klienta a hned vedle ložisko zoufalých překladatelů na volné noze, na kterých se dá úspěšně parazitovat a kteří překládají hluboko pod tržní cenou a s nejistotou výplaty, jen aby měli z čeho žít. A může být ještě hůř, když jakoukoliv jejich práci vezmou studenti, což pak odnese chudák klient, který textu nerozumí, jen věří a platí.

Další věc, co dokáže pěkně nadzvednout jsou všudypřítomné registrace do internetových seznamů a databází, všechny ty pseudo-ankety a žebříčky čehokoliv. Přes sociální sítě dnes totiž můžete prohnat cokoliv a to je děsivé. Kdo by ale nechtěl na webu vydělat peníze? Urvat si, co jde, jakmile se naskytne příležitost, objeví se nějaká masa potenciálních klientů a nebo mezera na trhu nebo v zákoně. Ale myslíte, že potřebujeme prachy?

A co služby? Po pěti letech se nezapne myčka a vy slyšíte: "No jo, buď koupit novou řídící jednotku nebo pořídit novou myčku." Jak jinak. Jak můžou tihle lidé v noci spát? A pak se objeví Pan Opravář a všechno spraví. A proč každý, kdo umí řídit poslední VW a telefonovat může být finanční poradce? A víte, že krédem dnešních přeplacených druhořadých manažerů je, že k životu stačí umět s Excelem a trochu anglicky? Jakto, že je někdo spokojen i když nic netvoří, nevyrábí, nikoho nezaměstnává, nic neriskuje, nenese odpovědnost, jen přeprodává nebo se chlubí cizím peřím? Co je normální?

Nikomu nezávidím zaměstnání nebo pozici. Vážím si každé poctivé práce. Nemluvím o tom, kdo to má dobré nebo špatné, lehčí nebo těžší. Klíčem k úspěchu je rozpoznat své místo, své poslání. Pokud jste na špatném místě, jste na špatném místě. Mám rád velké cíle, velké úkoly, velké výzvy. Je mi jedno, že ostatní vydělávají nechutné peníze. Už v pěti letech jsem prý tvrdil, že budu učitelem. A přestože jako učitel musím mít alespoň dvě zaměstnání, každý den cítím, že to je moje místo.

Když už se něco dělá, má se to dělat pořádně. To je základ. Rodiče vám to vždycky říkali. A já bych dodal s láskou, to jsem taky někde slyšel. Nezáleží na tom, kam vás tenhle základ dostane, rozhodně ale nebudete nula.

Je libo s razítkem nebo bez?

To bylo tak. V dobách, kdy ještě byla razítka dřevěná, byla velká věc na něco dostat berana. Kolegové mě nabádali, ať to zkusím, že by bylo fajn, kdyby v Ústí taky byl takový ten překladatel s razítkem. A tak jsem to zkusil a 23. října 1998 jsem byl Krajským soudem v Hradci Králové jmenován soudním tlumočníkem a překladatelem jazyka anglického.

Od té doby uplynula spousta let a natiskl jsem spoustu razítek k nejrůznějším druhům dokumentů. Vlastně jsem už překládal snad úplně všechno, co může člověka v životě papírově potkat v Čechách i v zahraničí. Říká se tomu ověřený překlad, překlad se soudním ověřením, překlad s kulatým razítkem a nebo jen soudní překlad. Není to běžný překlad. Běžné překlady si pečlivě pročítám a upravuji, dokud nejsem spokojen. Soudní překlady si navíc tisknu a kontroluji každý údaj. Co se týká tlumočení soudních jednání, vše začíná odepnutím pásku při bezpečnostní kontrole a končí hlubokým nádechem čerstvého vzduchu před budovou soudu.

Na každé vyhotovení soudního překladu dávám čtyři kulatá razítka. Dvě na dvojjazyčnou tlumočnickou doložku s povinnými údaji k registraci překladu a kontakty a dvě na přelepku po svázání trikolorním provázkem a přelepení. A na každém razítku je český lev a to je vážné. Takže pozor, co si budete příště přát.

Řeka, golf atd.

Je den jako stvořený pro jedinou činnost. Neskutečná síla vás táhne z města. Je tam úchvatná příroda, jsou tam samé překážky. Potřebujete své vybavení, potřebujete svou samotu. Pohlcuje vás tiché soustředění, pohlcuje vás vášeň. Je tohle o muškaření nebo o golfaření?

Skoro se vám klepou ruce, když si vybíráte to pravé náčiní. Přemýšlíte, co by se právě teď hodilo a co nepřišlo dlouho na řadu, rozhlížíte se kolem, vzpomínáte na zásady, pravidla i na cizí a vlastní zkušenosti. Obřadně vybalujete a očima kontrolujete stav věcí a hladíte tu nádheru, všechno se vám ve vzpomínkách vrací. Stavíte se do správného postoje, jedna noha, druhá noha, jedna ruka, druhá ruka. Ještě tohle upravit a támhleto srovnat a je to tady. Letos poprvé. Napoprvé je to nejdůležitější, na tom záleží.

Jsou v životě i jiné okamžiky, které dokážou duši člověka opakovaně vrchovatě naplnit? Tak určitě!

Luxus a nezbytnost tlumočení

Zvažujete tlumočníka pro svá jednání? Nebo doprovodné tlumočení pro své návštěvníky? Ze zkušených profesionálů vybírejte jen ty, kteří zvládnou váš obor, ale hlavně ty, se kterými si sednete, protože vám musí být příjemné s nimi mluvit. Jen tak to může fungovat a to je pak koncert.

Tlumočení je podobně komplexní, co se týká jazykových dovedností, jako překládání. Ovšem s tím rozdílem, že všechno se děje teď a tady a tlumočník nikdy neví, co se komu honí hlavou, natož co komu vypadne z úst. Na spontánní rozhodování a intenzivní soustředění totiž není každý stavěný. Pro tlumočníka je to velmi pestrý čas - čas přemýšlet, čas mluvit, čas přemýšlet a mluvit současně, čas artikulovat, čas šeptat, čas dávat si na čas a hledat slova, čas sypat je z rukávu jakoby nic.

Obdivuji ty, kteří dokážou i s nevysokou znalostí jazyka sami účinně komunikovat a prostě nějak řeknou všechno, co je třeba. Mají kuráž a chuť mluvit a věc nakonec vyřídí bez tlumočníka. A jsou situace, kdy druhá strana vše pochopí i bez zbytečně velkého množství jazyka. Češi se často usmívají, když slyší roztomilou češtinu-nečeštinu cizinců, ale v zahraničí se s těmito reakcemi nesetkáte. Je-li třeba nebo je-li to nutné, mluvte, nemáte se čeho bát! Všichni budou hltat každou vaši větu, odezírat z vašich rtů, sledovat vaše ruce i nohy a nakonec si porozumíte.

Zákazník, který si může dovolit luxus tlumočení, může za své peníze získat hodně muziky. Ale hlavně získá čas. Čas přemýšlet a uvážlivě vést svou věc slibným směrem.

Hero mode ON

First, switch your hero mode ON, then marvel at your unique everyday abilities:

• giving up your plans in favour of someone else
• taking a dog out when you don't want
• giving a hand when you are not expected to
• keeping a company to the old
• speaking soothing words to those in grief
• goodbyeing with an aching heart
• standing up for the right side  
• grinning and bearing a situation
• keeping your head high when humbled
• speaking out when nobody dares 
• holding your horses when restless

Now, do your homework - add a few and let me know.

Můžete mi to přeložit, prosím?

Ty moc pracuješ. Nedělá se ti z toho špatně, dá se to vůbec číst, opravdu tohle někdo chce, kdy že to musí být, oni něco změnili, a co je tohle? To si snad dělají legraci.

Překlad vyžaduje čas, aby vznikl a hlavně, aby se vyvinul, uležel a dozrál. Je potřeba ho s odstupem několikrát obrátit naruby a i ta nejmenší slova zvážit a nakonec se ujistit, že vše sedí, jak má. Překlad je vždycky výzva, je to jako hodinářská práce. Zákazník, který dokáže překladateli dopřát čas, dostane vyzrálý překlad. S něčím takovým se už dá obchodovat i udělat díra do světa.

Špatně se mi někdy dělá z předloh, které je třeba přeložit. Například pokud angličtina není dost anglická, ale spíš německá nebo třeba francouzská, nebo pokud je autor předlohy, po anglicku řečeno, poněkud jazykově slabší. Překladatel musí vždy mít výchozí znění ve finální verzi, jen tak může být přeloženo to, co autor opravdu myslel, ať už mu jeho úmysl nebo jazykové schopnosti dovolily naklást svá slova jakkoliv.

Zákazníci si nikdy nedělají legraci. Vědí, co chtějí a jdou si za tím. Je jasné, že nemají tušení, jak vypadá svět překladatele, ale tak to má být. Důvěra, oboustranná a opravdová, to je to jediné, co může zákazníka a překladatele spojit. I podle mě platí, že zákazník je ten nejvyšší. A pokud jsou jeho požadavky rozumné a lze se na nich dohodnout a dojde ke skutečnému nebo elektronickému podání ruky, pak se začnou dít věci a vznikne spolupráce.

Představte si mít jednoho dodavatele všech jazykových kombinací a mít důvěru se na něj jednoduše spolehnout - to je snad sen. Být zákazníkem, přál bych si takového dodavatele mít. Jako dodavatel několik takových zákazníků naštěstí mám a udělal bych pro ně kdykoliv cokoliv.