Motorkář na stopce prudce nacouval do stojícího vozidla

Pokud čtenáře nezarazí titulek online bulíku a není pro něj podstatná pravda, že někdo poprvé v sezóně vyrazil po další fázi celozimní renovační zábavy a byl poškozen na plastech a na srdci v nezaviněné kolizi, která rutinou pojišťovny totálně odepsala stroj, který dostal v položce Stav před nehodou jedničku, používanou vytíženým likvidátorem maximálně dvakrát za rok, pak je to nejspíš sám čtenář, kdo před něčím couvá.

Přejme čtenářům soudný úsudek a motorkářům co nejméně infarktových situací. Kéž by z motocyklu vždy zbyla část, která se dá políbit.

Degustace kávy, pardon, vína

Mnozí ostatní přišli už po osmnácté, my poprvé. Naštěstí se ale náš počáteční pocit účastníků nelegálního shromáždění mafiánského podsvětí v zatemněné místnosti nepotvrdil.

Nepoznali jsme ze slov s milým moravským přízvukem, na jaké úrovni od amatérů po chlapy ze sousední viniční trati zvolil svůj výklad Pan vinař. Netušili jsme, jak vinaři své révě rozumějí, jak pro ni oživují vysílenou půdu a trpělivě ji nechávají hluboce kořenit na vlnitých romantických svazích, aby vytvořili pomálu vína, které ocení pravnuci, až ho jednou pošlou na patro.

Kdyby ale své hrozny nevinifikovali kryomaceračně, tak bychom to určitě poznali.

Índavérúsámbéni

Dnešní zastavení může být pro někoho splněným snem, pro jiného obyčej a pro spoustu lidí překonání strachu z neznámého. Vítejte v indicko-nepálské restauraci.

Stoupáme po schodech, které někdo okobercoval už koncem osmdesátých let. Nezměnily se záchody ani počet umělých rostlin. Stěny ztmavly do odstínů tradičních koření. Přibyly pestré obrazy, východní dekorace a šnůry barevných vlajek pod stropem. Ve vzduchu jsou vůně dálek, odkud si přijeli pro naše uznání a obdiv. U nás je totiž možné jejich rozpálenou kuchyni spolehlivě uchladit pivem.

Nelitujme kuchaře, který stíhá v čase oběda svými chody zaplnit prázdná místa všech stolů, ani obsluhu povznesenou nad všechny skvrny na ubrusech. Litujme snad jen zpěvačku ze starého přehrávače, která svou vzletnou písní v nekonečné smyčce navozuje dojem, že tady čas neplyne.

Až sfoukneme svíčku a rozpálené nádoby zchladnou, prsty zežloutnou od kurkumy a nepřeberné uďobávání skončí, získáme malý vhled do obrovské kultury se stovkami dialektů prastarého jazyka, ale úspěch restaurace poznáme, až se mezi lidmi začne o ní povídat, až si Češi její název zjednoduší.

Madonna mia! 2

Aby nebyl druhý díl jen slabým odvarem toho prvního, snaží se autoři vždy přijít s něčím novým. Myslím, že v tomto případě předčil návrat na slunečné italské svahy všechna očekávání.

Základem jsou dvě úplně nové postavy, které autor namíchal s původními, ale tentokrát je posadil do jediného auta se šesti místy a dvěma pedály a připravil jim tolik překvapení, že by to vydalo na mnohem víc než jen sedm dnů tohoto příběhu. S každým gestem a s každým slovem poznávají italské emoce všedního dne. S každým chodem jim Giancarlo a spol. přinášejí malou ukázku gastroráje a servírují kousek sami sebe. S každým průjezdem dohněda opáleného domodra oblečeného mistra lyžování s houfem minišampionů si dávají záležet, jako by tam také vyrůstali, a neúnavně zvládají sjezdovky všech obtížností. I přes dětské lyžařské brýle uvidíte jejich údiv při sjíždění třítisícovky, při hledání vlastní cesty rozlehlými pláněmi i dovádivými klopenými lesními průseky, kde hůlky upuštěné z lanovky zůstávají napospas horské divočině a ani děti byste pro ně neposlali. U venkovních stolů si vychutnávají milované těstoviny na všechny způsoby a skleničky italských nápojů zvedají proti sluníčku a nevídaným panoramatům. 

Osobně se mi líbil ten detail na vykulené kaštanové oči překvapeného kuchaře, když si ho zavolají ke stolu, aby se poklonili jeho umění, i jak se roztomile kroutí, když mají za suvenýry pustit euro svého kapesného. A rozhodně si jako já vychutnejte záběr na to, jak jim během těch azurových prosluněných dnů plných lyžování naskákají na nose pihy.

PS: První díl si můžete připomenout zde: Madonna mia!

My jsme Masaryk

Zase jsme kvůli covidu neukázali všechno, ale koho jsme mohli, toho jsme během dnů otevřených dveří uspokojili. Například starostlivě a předlouze zvídavé matky nastavující zrcadlo výchovné poradkyni, které se pokaždé podařilo obraz školy rozleštit.

Stejně spokojený bude usínat maturant od primy propadlý chemii, který neoněměl, když jako služba v chemické laboratoři dostal možnost položit otázku pravidelně se vracejícímu absolventovi naší školy, který to v chemii dotáhl úplně nejvýš.

Ale kdybych si mohl vybrat, chtěl bych se zase cítit jako studenti průvodci, které posíláme do chodeb, aby sami návštěvníkům osobním výkladem komunikovali svou podvědomou, dosud nevyslovenou hrdost velmi podobnou té, kterou ztělesňuje socha pana prezidenta, jehož natažená dlaň po generace nabízí studentům možnost každé ráno a každé odpoledne toto splynutí i přes omezení svobody dotyku od nechápavých muzejníků znovu a znovu prožít.

Míchaná vajíčka jsem Ti posolil, jak je máš ráda

Ať už rady odborníků politici deformují nebo formují a populističtí zprávaři se předhánějí v brutalitě své vytřeštěnosti, realita domácího covidového chrchlandu má i své veselé stránky.

S novou virózou se stůně hned líp, když se starostlivost sousedů zhmotní do kompletní potravinové pomoci doplněné o samotestovací sadu v podobě vaječňáku a hračky od 6 let. Máte-li takové štěstí i vy, nemůže váš klid rozhodit žádná mutace viru ani žádný seznam nežádoucích účinků pseudoočkování, leda snad obava, že na kempování v posteli v době covidové izolace bez chuti a čichu nejsou dimenzovány hmoždinky vašich závěsných nočních stolků.

Jen tak žasnout

Máme-li čas se zastavit, žasneme nad běžnými věcmi kolem nás.

My lidé býváme hodně unaveni už ve čtvrtek, ale jsou i dny, kdy se ve velkoměstě necháme cizí paní svléknout do trenek a cenovky neotáčíme. V prázdném kině nepřestáváme držet palce dobru. Svou přítomností zrychlíme eskalátor. Domů plujeme nocí po silnicích lemovaných umělýma očima srnek.

Představte si, jak užaslá se bude cítit borová šiška donesená z divočiny, ocitnuvší se na vrcholu dvoupatrového svatebního dortu plného lásky od Dvou bukvic.

Moje píseň

Ať vás ta chytlavá vodrhovačka neopouští!

Odborně řečeno, nalaďte si ad libitum, ideálně s repeticí.

PF 2022

Napojeni napořád

Když nitrožilní výživa dokape, elektrická dečka se vypne, masážní přístroj dohněte, kyslíkový koncentrátor přestane pomáhat, zbydou člověku jen vazby neviditelné, ale mnohem životadárnější.

Konečně kulinářský

O jídle a vaření se nadělá spousta řečí a to je moc dobře.

Navzdory rodičovskému evergreenu „U jídla se nemluví!“ rádi opakovaně skládáme příbory, abychom ledacos probrali a na hodinky nekoukáme. Stejně nejvíc toho vyřeší učitelé v jídelně. Tam potkáte ty, kteří to do sebe nahází například se strachem, že by jim někdo mohl vzít i něco zdánlivě připomínajícího babiččinu křupavou kuřecí kůžičku, kterou si nechávají na kraji talíře na labužnický závěr, i ty už široko daleko osamocené, kterým se v hlavě vrací školková vzpomínka, kdy se nad nimi sklání paní učitelka se slovy „Děti už si dávno hrají a ty tu ještě sedíš?“

Oprávněnou výjimkou pro mlčení u jídla je snad jen, když v ústech válíte sousto zralého fíku s blahem přivírajícíma očima, olizujete prsty po sladkopálivých krevetách nebo si natěšeně svlékáte voňavý točeňák. Tabu je také požádat o poslední sousto nebo někomu říct „Můžu ochutnat?“ ještě před prvním. Není divu, že mluvit nemá smysl na někoho, kdo je v extázi po uši ponořen do pekáče s živočišnými tuky. Natož napomínat někoho, kdo se rozhodne užít si jídlo rukama, najíst se lžící jako na táboře nebo učebnicově podle Špačka. Opravdu jen těm nejbližším svěřujte tajnou přísadu rodinného receptu na kysané zelí. Opatrně obracejte ostatní na syrečkovou víru, když je jako dezert po špekáčcích dáváte na oheň. Dětem jako prevenci uždibovačnosti odmalinka říkejte: „Víš, kolik je v tom lásky?“ Vůbec nemluvte, když se z milovaných hladem stanou šelmy, i kdyby si třeba museli každé sousto pomaličku užužlávat kvůli čerstvě vytrženým pětkám, a už vůbec jim nesahejte do misky.

Bez ohledu na cizí řeči při vaření všechno pořád míchejte, ať je to jako život. Po tom všem, co v kuchyni z nutnosti nebo s nadšením uděláte, když už vás tam někdo pustí, přijde ta vteřina, kdy jídlo podáváte. Prodejte ho! Všechno lítání a shánění je zapomenuto a nehledě na to, jak to dopadlo, řekněte: „Opatrně, je to strašně dobrý!“