Banana

Vítejte u sledování dnešního zápasu. Náš florbalový tým vyrazil daleko od domova a znovu se pokusí zasáhnout do tabulky své soutěže. Domácí si věří, ale my cítíme, že poctivá příprava, velká svačina a sebevědomí našich bílo-modrých přinesou své ovoce. Sdílejme to těšení a bavme se.

Týmové pokřiky. Úvodní hvizd. Oťukávání. Po vyhrané buly se naši srdnatě staví soupeři a hned se ujímají vedení 1:0. Pardon, už je to 2:0, jsou opravdu při chuti. Jen tak dál! Lavička je blažená. Jako obvykle se na střídačce vzájemně uznale poplácávají. I při hře na sebe volají a stále se podporují, a když skórují, zvykem je, že si všichni se všemi plácnou. Je to obdivuhodné, málokdo se může pochlubit takovou týmovou duší. Vedeme 3:0 a před koncem první třetiny si bezradní domácí berou oddychový čas. Hledají recept na hru, kterou tady dnes naši předvádějí. Pokus vyměnit brankáře jim vynesl další inkasovaný gól, že by tudy cesta nevedla?

Po krátké přestávce opět držíme palce, posíláme energii, tleskáme a povzbuzujeme, co to dá. Přilétá první vlaštovka do naší branky. Soupeř se konečně jasně vyjádřil, ochutnává pocit úspěchu a je fajn, že se vrací do hry. To naše přirozeně vybuzuje k další aktivitě. Smršť pokračuje. Hráč s číslem 50 úspěšně zvyšuje luxusním banánem do horního rohu brány na 5:1 po samostatné útočné akci a připisuje si tak svůj vůbec první gól v seniorské kategorii! Ta podpora spoluhráčů a fanoušků je neskutečná. Na 5:2 lehce snižuje syn trenéra soupeřů. Kdo už jiný by měl proti takové formě našich zabodovat? Protihráči jedou naplno, překonávají našeho gólmana potřetí a s tímto výsledkem odcházejí oba týmy na zaslouženou přestávku do šaten, kde se ke slovu dostanou trenéři.

Sledujeme nástup hráčů do třetí třetiny s novým elánem. Herní štěstí přeje bohužel soupeři. Ajajaj, domácí přidávají, stav 5:4. Vyloučen je náš hráč za vrážení, ale kapitán i trenér dávají jasně najevo jiný názor. Na druhé straně se vylučuje za hrubost. Zbývá pár minut do konce utkání. Nemáme co ztratit, jdeme do všeho naplno. Do toho! Atmosféra vře, nyní si berou timeout naši. Soupeř přitvrzuje a zase po zásluze končí na trestné lavici. Přesilovku se nám ale využít nepodařilo. Výkony jsou velmi vyrovnané. Týmy se přetahují a tlačí dál, drama pokračuje a vrcholí srovnáním skóre na 5:5. Nerozhodný závěr zápasu znamená jediné, nájezdy.

Pojďme si v mezičase krátce představit dnešní hvězdu, která rozburácela tribuny. Kdopak je tenhle mladý talentovaný hráč, který začíná vypomáhat ve vyšší věkové kategorii? V úvodu zápasu byl sice trochu nesvůj, ale podle trenérů je jeho herní styl nezaměnitelný a bývá důležitou hlavou i tělem každé hry. Zmiňme ještě, že je zakládajícím členem klubu a dlouhodobě jednou z nejnadanějších a nejkvalitnějších opor. Pochází ze sportovní rodiny, studuje místní gymnázium, profilovku v systému ale nemá. Obléká dres s padesátkou, obouvá odkaz sportovní legendy a svírá vysněnou florbalku finského původu. Dnes se tedy stává mužem způsobem, který si budeme dlouho pamatovat.

Trestné střílení začíná. Soupeř zahajuje gólem, my dorovnáváme. Situace se opakuje. Nervozita stoupá a je dobojováno. Zasloužené vítězství pro nás, důstojná prohra pro soupeře. Diváci potleskem nadšeně děkují za silný sportovní zážitek. Loučíme se s vámi za všechny fanoušky a hrdé rodiče. Moc blahopřejeme celému našemu týmu a přejeme pohodové nabírání sil a šťastnou cestu domů!

Prosím, jednou.

Kdyby nebylo jízdního řádu, kdoví, jestli bychom vyjeli, ale byli jsme zase všichni čtyři a těšili se. Po výstupu na nádraží v Pečkách LaFontén dofouknul Honzovi kolo, aby dojel těch pět kilometrů prvního dne a letošní cyklo dobrodružství mohlo začít. Čekal nás horký týden. Vezli jsme nejlehčí bagáž. Žádný spacák. Žádné záložní věci. Výkonnostně jsme očekávali lážo a doufali i v plážo.

První noc v novém jedenapůlhvězdičkovém fotbalovém areálu v obci Radim Jarda skoro nechrápal. Prý proto, že skoro nespal, ale výstrahu dostal i tak. Ranní cesta vedla přes snídani z obchodu, pramen Járy Cimrmana u Chotutic, bitevní pole u Lipan až k obědu pod věží v Kouřimi. Tam nás Jarda aranžoval do scén na filmových místech z Bylo nás pět, takže jsme se vyfotili před Bajzovic koloniálem a při lezení na kostelní zeď. Po cestě do Kutné Hory, kde nás čekal retro hotel Mědínek, jsme projížděli Ratboří kolem Chateau Kotěra. Neoklasicistní architektura elegantního boutique hotelu nás přitáhla až k jídelnímu lístku na sloupu, o který si LaFontén naštěstí nepovšimnut opřel kolo. Ze zastávky na drahé pivo se stala drahá první večeře se skvělým servisem bohužel bez zákusku, protože mezi námi byli nejmenovaní dezertoví bojkotéři. Nevadí, na všechno vždy musí být ve skupině ta správná atmosféra, jinak to nemá cenu. Co se týká výjimečných cen na výjimečném místě, v dovolenkovém režimu by člověk měl uvažovat velkoryse. Ono se to zprůměrovalo s utopencem, nakládaným hermelínem a zpruzenou servírkou z večeře prvního dne.

Po prvních dvou dnech stále chybělo ústřední téma letošního ročníku, ale to vůbec ničemu nevadilo. Rovnou jsme ale vynechali řeči o stárnoucích kolech, těsnějších dresech a aktuální fyzičce. Loni jsme zvažovali elektrokola, letos na chvíli dokonce cyklo týden s dětmi. Dlouhé téma toho dne se také točilo kolem navštíveného Mašínova statku - Památníku tří odbojů v Lošanech.

Z nejvyššího patra zmíněného hotelu přímo na náměstí v Kutné Hoře byl výborný výhled, ale i poslech, zejména normálně mluvících lidí nebo veřejného piana o půl třetí v noci. Měli jsme v pokoji dvě oddělené místnosti. Černého Petra měl tentokrát Honza, ale kompenzací mu byl balkon a větší televize. Kotěrovu kačenku jsme vyrazili zapít místním pivem. Druhá večeře nebyla, srabi. Den končil noční prohlídkou centra až ke Chrámu svaté Barbory. V noci byla bouřka, takže nebyl důvod spěchat ze socialistického interiéru, ve kterém se podávala snídaně v ceně, a vyjeli jsme do sucha.

Třetí den začal v kostnici hned za Lego hotelem a veřejnými záchody, kde Honza slušně požádal: „Prosím, jednou.“ Po Kutné Hoře a hotelu na náměstí 500 m od svaté Barbory byla už všechna místa tak nějak menší, méně významná, levnější nebo vůbec žádná. V Malešově na návsi jsme už lízali zmrzlinu (Honza) a kolem projížděla karavana dětí na ponících. Takové pohodové chvíle uvolnění bývají rozbity obvyklými výčitkami (chrápání), kdy Honza chtěl prý Jardu v noci udusit polštářem, a nepodařilo se mu to. V takovém zoufalství by prý dokázal i dvojmatraci rozdělit, aby se mohl odstěhovat do chodby. Z obhlídky okolí se Jarda vrátil s úsměvem a informací o Pivovaru Malešov, kde výborný oběd a chlazený letní pivní speciál zase vrátily náladu do normálu. Pivo jelo, ale kolo ten den nějak nejelo. V pekárně u kávy (Honza, Petr) v Uhlířských Janovicích se už ani nemluvilo. Jarda se pokusil o fór, a nikdo to nepochopil, ale už neměl sil to zopakovat a skončil s hlavou v dlaních. Honza zasedl u ventilátoru a LaFontén, který je obvykle na sladké, bez problémů v tom vedru odolával vitríně zákusků.

V UniqHotelu v Českém Šternberku nás přivítal příjemný dominikánský personál, a jakmile jsme zaparkovali kola a na pokoji opět v posledním patře udělali tradiční igelitový výbuch našich brašen, spěchali jsme do bazénu zchladit LaFonténova rajčatově červená stehna, a než se spustila krátká letní bouřka, bylo to příjemné předmytí u konce. Během večeře jsme doplnili zeleninu a tekutiny a ožužlali pár žeber a vyrazili na podvečerní procházku na zavřený hrad. Pod hradem jsme pak dali pivo (jedno) s hrstkou vodáků. Jarda se těšil na další chod, protože první večeři vdechl, ale v místních hospodách se pochopení nedočkal. Jarda a Petr byli Honzou nazváni operativci (a chtěl to dát do zápisu).

Ranní výčitkovou přestřelku (chrápání) ukončil až pohled na plné snídaňové stoly. V deset už jsme byli nastoupeni na prohlídku hradu Šternberků, během které jsme konečně pochopili, že některé Honzovy návyky jsou vlastně aristokratické. Přes kopce jsme se přesunuli až k řece a městu Sázava a do hostince Za Vodou, který Honza jako jediný nepřehlédl. Po vydatném obědě jsme spočinuli v Sázavském klášteře z 11. století. Byl předposlední den a odpolední úsek vedl až k ubytování podél řeky. Konečně nastalo dlouho očekávané koupání v hnědém kafi Sázavy. První pokus byl nesmělý. Podle LaFonténa to pro Honzu bylo málo vychlorované. Až druhý pokus bylo opravdové plážo pro plavce Petra a LaFonténa přímo u vodáckého hotelu Ostende v Choceradech, kde jsme se ubytovali samozřejmě v nejvyšším patře.

Nastal čas hodnocení. Jarda: „Byl to dobrej kout.“ Honza měl smíšené pocity a říkal, že něco na jednu stranu a něco na druhou, už nevím přesně co. LaFontén a Petr si to prostě užili. Dlouhé čekání na výborné burgery se vyplatilo. Nijak víc jsme ten poslední večer neprasili, pozdní pizzu a panáka zelené na závěr nepočítám.

Probudili jsme se do pátečního slunečného rána posledního dne. Noc jako každá jiná, každý soud by nás osvobodil za ublížení na zdraví. Jarda se rozpovídal o své snídani. Nejprve je základ šunka, sýr, pak nadstavba dle nabídky a potom sladká fáze až do vyplenění stolů. Po snídani se v naší whatsappové skupině polehávající po snídani na postelích objevila první anketa. Petr: „Vyrazíme až tak za půl hodiny?“ Nebylo divu, když postele byly zaplacené do deseti, a navíc byla šance, že to celotýdenní až protivně žhnoucí slunce bude tou dobou zataženo mraky. Jardův telefon novoty nepodporoval, takže byl mimo hru. Za stavu 2:1 proti návrhu si Petr pod tíhou demokracie začal balit. Honzovi se začaly klížit oči a v poslední chvíli odhlasoval znovu pro návrh a usnul.

Přesun dál k vlaku do Čerčan pokračoval podél Sázavy a vodáckých kiosků. Škoda, že kolem jedenácté nebyla atmosféra na tu úžasně vypadající klobásu v jednom z nich. Petr na cestě mezi chatami píchnul naštěstí lehce přístupné a opravitelné přední kolo. První vlak nás přivezl do Prahy, kde nám LaFonténovo spojení dalo krásnou hodinku na občerstvení. Vlak z Prahy závada vyřadila z provozu už v Poříčanech a všichni naši spolucestující museli vystoupit a doufat, že se vejdou do rychlíku do Grazu, což zpočátku vypadalo beznadějně, ale vydalo to. Dlouho jsme nebyli tak vděčni za stání s koly v chodbičce. Jarda s jedním dokonce mnohokrát cvičil tak, jak kočárky, lidé i blbci procházeli. Přesto i v takových chvílích bylo něčí jedinou starostí udělat si selfíčko se strojvedoucím (Petrem).

Týden utekl jako voda. Byl to osvěžující proud společného času, na který jsme se všichni celý rok těšili. Byly v něm všechny emoce cestování, léta a přátelství.

Betina Gozo team

Někdo o tom sní, já jsem to prostě udělal. Začal jsem přepnutím v hlavě na jedno velké ano a spojil se se sebou. Nemůžu se dočkat pocitu radosti, až bude očividné navenek to, co si přeju uvnitř, a to je přesně ono. Mohl jsem si zvolit aplikaci vedenou časopisově vysportovanými zaťatými borci se silnou orientací na čísla, ale Betina je jiná. 

S touhle drobnou asijskou trenérkou dojdu až na konec poslední série, i když si po první myslím, že to není možné, a přestože nemá ve slovníku slovo kompromis, zadýchává se jako člověk, když motivuje a cvičí zároveň. Někdy dorazí i prostornější běloška, která při předcvičování balančních cviků normálně vrávorá a při střídání stran přiznává tu slabší. Mívá s sebou i dalšího běžného cvičence, na kterém laskavě ukazuje dostupné alternativy. Svátečně se k nám přidává i zavalitý černoch, který svým hlasem jogína dokáže přenést pocit vzrůstajícího blaha, zatímco si vsedě napasovává své břicho mezi roztažené nohy a předklání se až tam, kam málokdo z masa a kostí dokáže.

Cvičení je dýchání a pohyb nahoru dolů, je to jako život. Každý nádech je nová možnost, minulost je pryč, a tak není možné vrátit běžecké boty, pokud i ty jsou součástí rozhodnutí. Začal jsem zlehka indiánsky, ale s hudbou oběhnu svůj okruh bez zastavení. V cíli se pak kapičky potu z celého těla stekou do loužičky a můj obličej ještě dlouho hraje odstíny červené. 

Držím pozitivní přístup i ve cvičení a pozoruji, co všechno mi to přitahuje do života. V ohni jsou svaly, o kterých jsem neměl ani tušení, a baví mě ten vysvětlitelný, přiblble blažený úsměv na tváři, protože jediný způsob, jak začít, je začít. Kývněte, jestli vám to dává smysl.

Nepopsatelné

Těžko ve smyslu hledání slov se mi bude o tom psát.

Bujnost umbrijské zeleně byla podobně nečekaně neuvěřitelná jako skutečnost, že jsem se během tolika kilometrů mezi národnostmi a Pandami všech roků výroby proměnil díky své kopilotce v silničního lidumila.

Vloni jsme v toskánských městech historii očekávali na každém kroku a spolu s námi i tisíce turistů. Letos jsme se rozhodli sjet do koutů Umbrie, kde čas neběží, ale plyne, kde jsme se plnili výhledy, vůněmi a doteky, kde jsou jen Italové. Pozorovali jsme je od rána do večera při práci, u jídla i při odpočinku a snažili se zapadnout. Jediné, co jsem nezvládl, bylo požádat o sůl u burácejícího snídaňového stolu osmi italských harlejářů.

Ve vesničce Trevi na jednom z mnoha zelených kopců v okolí jsme místní viděli, jak společně sbírají židle rozházené po náměstí po prudké letní bouřce, kterou odstartoval úder blesku do kostelní věže, jako když v kuchyni skautského tábora najdete dvě největší pokličky a břinknete s nimi někomu u hlavy.

Ve středověkém Vallo di Nera připomínajícím lidské hnízdo poslepované z všudypřítomných růžových kamenů na vrcholu jiného kopce, nebyl nikdo. Velké ticho jen občas prolomilo mňouknutí siestujících koček, které jsme za mnohým rohem překvapili. Proplétali jsme se uličkami úchvatnými tak, že ani fotoaparát nevěřil své čočce.

Lehko se mi to ale bude doporučovat. Kupte si knižního průvodce Itálie autem - Po vedlejších cestách za silnými zážitky, nalaďte se pozitivně a držte si klobouky.

Beze Tebe

Varování pro nadcházející dny: index teskna bude opět dosahovat extrémně vysokých hodnot.

Průvodními jevy odloučení mohou být spaní na druhé straně, dojídání všeho nakousnutého, hubnutí, chřadnutí, nemluvnost a pokles vtipu. Doporučené nápravné opatření po shledání: okamžitě si jeden druhého dočerpat.

Farewell, Elton John!

Poprvé se mi zastavilo srdce, když mi lístky na koncert světového rozlučkového turné fenomenální autorské legendy Sira Eltona Johna v Mannheimu přinesl Ježíšek. Podruhé to bylo při zprávě těsně před odjezdem, že termín byl pro nemoc zrušen, ale týž den jsme objednali nové lístky do Curychu. Potřetí, když nás nepustili dovnitř, protože se ukázalo, že vstupenky pocházejí z podvodného webu, a znovu, když ještě měli k prodeji nové, a zas, když jsme zjistili, že místa, která na nás čekala, jsou tak výjimečná, že osobnější naše setkání s ním ani být nemohlo. Pak už mi jen dvě a půl hodiny bušilo s každým jeho tónem, gestem a úsměvem. Byl jsem u toho a byl to koncert.

Jak jinak než pompézně by se měly dospělým servírovat dětské sny. Cestovat stovky kilometrů, utratit tisíce, a přitom nelitovat ani koruny s vědomím, že se to opravdu stane. Vzal jsem si na sebe tričko s mladým Eltonem Johnem pózujícím ve dřepu s fotbalovým míčem v dresu jeho milovaného Watfordu a pyšnil se starými brýlemi z přílohy módního časopisu nápadně připomínající kolekci z jeho obchodu, který k nám své skvosty ještě nezasílá. Nepřekvapilo by mě, kdybych našel způsob, jak je sem dostat.

Tondoslave, ty si nedáš sýr? Ano.

Když se zeptáte malých dětí, dostanete vždycky odpověď i pravdu, dospělí vám dají oboje málokdy. Pokud vás ale dětská odpověď rozhodí, můžete se klidně doptat.

Takže chceš na to sýr? Ne.

Karavanismus

Nikdy nemůžete být dost připraveni na to, jaká jízda to bude, až si poprvé v životě půjčíte karavan.

Vyjedete a okamžitě jste jednou nohou na dovolené, protože k řízení vám postačí ta druhá. Panoramatický výhled z předních výloh je nevídaný. Jako v kokpitu letadla pořád dokola všechno kontrolujete a sloní zpětná zrcátka vám ukazují, jak krásně se držíte mezi čárami svého pruhu. Před podjezdem vám vždycky někdo ukáže, že se svou výškou projedete. Všechny kilometry ujeté dopředu se ani nemohou vyrovnat tomu, jak snadno se dá po centimetrech s tímhle autobusoidním vozidlem couvat. I na megaparkovišti ho najdete ve vteřině.

Nikdy jste neměli na silnicích tolik respektu. Děti vám nadšeně mávají, batolatům vypadává dudlík. Natolik vám to stoupne do hlavy, že máte tendenci zdravit řidiče kamionů, se kterými se díváte z očí do očí. S takovýmhle pocitem nemůžete jet nikam přímo. Nespěcháte. Kdykoliv za jízdy si skočíte na záchod, zdřímnout si nebo umýt nádobí. Celý den jen jedete a usmíváte se a přemýšlíte, kde na noc vysunete stabilizační nožičky.

Míjíte parkoviště u rozjásaného fotbalového hřiště i to u dunícího aqualandu, až se vám zalíbí na romantickém místě s řekou na dohled, obklopeném mladou dubinou, kde se za úsvitu probudí snad celý příruční atlas místní fauny.

Nakonec i úklid mini bytu na kolách a vylévání záchodu je zábava. V myčce vyčuhujete na obě strany a celí pokrytí aktivní pěnou si užíváte ty velké plochy a ty mnohé mouchy, i když některé ani nejsou vaše.

Cítil jsem se jako táta při přesedávání z Pragy V3S do auta na konci brigády, na kterou mě jako dítě brával s sebou, když jsem se pak posadil téměř na úroveň silnice a s uzoučkým průzorem a pidi zrcátky jsem tím naším angličákem vyrazil na nákup.

Škola života

Když se vás někdo ptá na školu, je to spíš na dlouhé povídání nebo je to k nevyprávění? Už přišel ten den, kdy jste si povzdechli a zalitovali, že jste školu neměli rádi víc, když jste ještě do ní mohli chodit? Ať zvedne ruku ten, kdo už během svého studia prozřel a každou hodinu se soustředil, napínal svou vůli a sebekázeň až na doraz a bral si všechno, co učitelé dávali. Pokud se někdo hlásí, nejspíš potřebuje na záchod.

V dílnách jste neposlouchali ani nečetli pokyny a dnes máte dost času číst si po stěnách čekárny na chirurgii. Díky střípkům z biologie máte ale hned lepší pocit, pokud dokážete to, co vás bolí, pojmenovat latinsky. Při pěstitelkách jste mohli přeslechnout škodlivost roztomilých chroustů, to se stane. Pokud vám nešly pětiminutovky, vaše matematika bude častěji pomalejší než fronta u pokladny. Prapůvodem vaší zapomnětlivosti může být dřívější odbývání dějepisných letopočtů. Jazyky vám byly cizí a dnes vás to mrzí tak, že o tom nechcete mluvit ani česky. Ve fyzice jste zrovna chyběli, když se bralo, jak nadimenzovat závěs police, aby to udrželo chlapa. Chemie se vám zdála těžká, tak jste to vzdali a dnes laborujete jen s jednotkou „přiměřeně“. A jak to doopravdy bylo kdysi v zeměpise s vrstevnicemi, jste se už určitě bolestivě dozvěděli dávno.

I když už nezvoní, je v životě důležité dělat si malé i velké přestávky a neustále věřit, že všechny výsledky budou ve stupnici. Mimochodem, nezapomeňte, zítra vstáváte nabrzo a v koupelně bude hodina výtvarky.

Madonna mia! 3

Ve třetím díle vrací všechny postavy z předchozího dílu na scénu italského Val di Sole sám Ježíšek, a i když některé role změní, personál hotelu je pozná a vroucně vítá.

Autoři tentokrát kladli důraz na detail. Jako by už všechny krásy alpského lyžování byly samozřejmostí, nechávají například postavy v dlouhých záběrech zírat s otevřenou pusou na drobného pizzistu v plné práci, na barmana zpívajícího si s italským popem, na malé holčičky lyžující v baletních sukýnkách, na zájezdy důchodců zdolávající sjezdovky pro experty i na nesčetné stopy zvířat, která si berou hory zpět, jakmile lidé vypnou stroje.

Kamera ještě víc než obvykle nechává z Italů sálat klid a pohodu, ale zároveň okořeňuje děj setkáními i s jinými národnostmi, ať už se zvídavě komunikativními nebo s otravně přidrzlými. Podobně vyvážené je nechat postavy klesnout až na dno, kdy po obligátním sjetí tříticícovky nemají už sílu na další sjezdovky, a hned poté jim nabídnout odpočinek ve scénerii energizující tak, že později zvítězí i ve vyhlášené fotografické soutěži na nástěnný obraz.

Můžeme jen závistivě sledovat každodenní bezstarostný čas otce se synem, kteří obcházejí všechny atrakce hotelového relaxačního centra a v bazénu soupeří v zápasnických i akvabelových hrátkách a poprvé v historii hotelem zní tóny příčné flétny dcery, která hory nehory denně cvičí na svůj absolventský koncert.

Evidentně nejlepší část dne je pro ně čtyřchodová večeře s každovečerní veselou hádankou nad italským jídelním lístkem pro následující večer. Na scéně nesmí chybět ani kuchař, který je hnědookým ztělesněním odpovědi na základní otázku všech italských dovolených: „Jak jste jedli?“, přestože to většinou přináší jistý dietní výkyv. Je milé pozorovat, jak nejprve lehce znervózní při vzpomínce na první setkání z předchozího dílu, ale pak se historie opakuje a on je opět pohnut zaslouženou italskou pochvalou.

Už značně načichlí italskými móresy vyrážejí domů s přáním bezpečné a plynulé cesty, i když to ve skutečnosti znamená dvě hodiny v sunoucích se kolonách, a hlavou jim běží hřejivé chvíle na prosluněné terase rušné horské obědové restaurace, zatímco ubytovatelé ještě oněměle postávají spíše vděčni než překvapeni potom, co byli na znamení dlouholetého nevratného přátelství oboustranně olíbáni na rozloučenou.

PS: Předchozí díly si můžete připomenout zde: Madonna mia! a Madonna mia! 2